Kina v Týništi nad Orlicí

Po první světové válce bylo v Týništi založeno Družstvo válečných invalidů, jehož členové se rozhodli zřídit vlastnín biograf. Ze získané státní podpory a částečné výpůjčky zakoupili bývalý Smrtkův taneční sál, postavený v roce 1880, zrekonstruovali ho, upravili sklopenou podlahu a provoz kina, keré dostalo název

BIO HUMANITA, mohl být zahájen.

Bio Humanita v roce 1925

Prvními filmy byly převážně grotesky, později se promítaly celovečerní němé filmy, doprovázené hudbou na klavír (občas i klavírním triem). Nástup zvukového filmu znamenal velký převrat ve vývoji kinematografie a biograf se stal rázem zdrojem široké lidové zábavy, součástí kulturního a společenského života.

Přes původní prosperitu se dostalo Bio Humanita do finančních problémů, a tak se Družstvo válečných invalidů v roce 1928 rozhodlo prodat biograf Tělocvičné jednotě Sokol, která hledala zdroj příjmů pro postavení sokolovny. Po nezbytných úpravách a zahájení další činnosti kina se dohodla TJ Sokol s Čtenářsko-ochotnickou besedou Jirásek o přístavbě moderního jeviště, jež bylo slavnostně dáno do provozu 28. 10. 1931.

Když byla během druhé světové války činnost Sokola fašisty zakázána a majetek zabaven, pokračoval provoz sokolského kina pod názvem kino Viktoria. Bylo zachráněno také proto, že v téže budově působila i ochotnická beseda Jirásek.

Po skončení války v roce 1945 byla budova opět vrácena Sokolu, který tam provozoval kino až d roku 1950, kdy byla opět (tentokrát komunistickým režimem) jeho činnost zrušena, majetek zabaven, a tak celý objekt převzal do vlastnictví Závodní klub ROH Českého nábytku. Během jeho další téměř čtyřicetileté historie docházelo k několika vlastnickým změnám a od začátku devadesátých let je dnešní Kulturní centrum zcela v majetku města, které ho za 2 miliony vykoupilo od odborového svazu závodu Piana se sídlem v Praze.

„Dělnický dům“ s kinem BIO INVALIDŮ postavil v letech 1930-31 stavitel František Košek na místě bývalého hostince „U Ludvíka III.“ a chalupy kostelníka Josefa Šejny. Ve vnitřních prostorách se kromě moderního kina nacházela restaurace, společenské místnosti a pohostinské pokoje. Tak Týniště získalo spolu s tehdejším hotelem „Panský dům“ a „Lidový dům“ u nádraží třetí reprezentativní budovu, na kterou mohli být obyvatelé města právem pyšní.

Jediný zachovaný snímek s dobře čitelným nápisem Bio invalidů

Nové kino v „Děláku“ se širokým balkonem a netradičně rovnou podlahou, která umožňovala pořádání tanečních zábav, mělo kapacitu 340 míst. Sloužilo veřejnosti 52 let, po nichž bylo nutno provést adaptaci. Byla naplánována již v roce 1979, ale chyběla dostatečná stavební kapacita i finanční prostředky. Proto k ní bylo přistoupeno až v letech 1982-1988. Byla to akce náročná po všech stránkách, kapacita míst se podstatně snížila na 177 pohodlných křesel se skvělou viditelností na širokoúhlou promítací plochu. Architektonické řešení přestavby s ohledem na stísněný prostor okolní zástavby splnilo očekávání široké veřejnosti.

Bio invalidů před rekonstukcí...

    
v době rekonstrukce...

po rekonstrukci, na sklonku 80. let

Můžeme s pýchou konstatoval, že ve třicátých a čtyřicátých letech mělo město Týniště s necelými 3.000 obyvateli jako jediné v širokém okolí 2 kina, obě dobře prosperovala, každé mělo svou klientelu a ta se vzájemně prolínala.